Lapen(a)

Nebudeme si nic nalhávat, lenost je příšerná věc. Zvláště ve chvíli, kdy se k něčemu chystáte bezmála měsíc a pořád to ne a ne udělat - důvodů k odkladu je přeci spousta. Od návštěvy u Radka Kratiny v Domě U Kamenného zvonu mě dělí právě bezmála měsíc a teprve teď jsem se odhodlala o ní napsat. Nenechte se mýlit, není to tím, že by to vůbec nestálo za zmínku, ba je tomu přesně obráceně. Doteď skvělé zážitky z výstavy vstřebávám a tajně si doufám, že se mi v budoucnu poštěstí mít alespoň jedno Kratinovo dílo doma...

Při vstupu do prvních pár výstavních místnosti na většinu návštěvníků asi Kratina převratný dojem neudělá, odejít by v tuto chvíli ovšem rozhodně byla chyba. Pochopit jeho tvorbu jako celek je totiž nejen užitečně ale i důležité, a tak se návrhům textilií, hraček anebo obrazům z papíru a grafickým experimentům rozhodně nevyhýbejte. Za prvé si nezájem nezaslouží, byť jsou tu tak trochu "Popelkami", za druhé...však ono "TO" přijde!

O pár kroků dál a zápalky i rok 1964 přináší "TO" něco, co bude Radek Kratina ve své tvorbě nadále a především úspěšně rozvíjet. Variabily dřevěné - jednoduché, složité, v přírodních odstínech, bílé (a mé asi nejoblíbenější) i barevné, variabily kovové ve vysokém lesku až zrak přechází... Jednoduše krása a kdo říká, že ne, musí lhát!:) Však se jděte podívat, do 19. 5. 2013 už moc času nezbývá!

(foceno na mobil)

RED8

Už jen pár dní dělí od ukončení výstavu RED8 v Galerii VŠUP na Náměstí Jana Palacha. Čím zaujme na první pohled, je rozhodně architektonické řešení. V prostoru plující pavučina nejrůznějších artefaktů, kde některé působí velmi nenápadně až všedně, jiné, jako Průduch jako Pavla Karouse, naopak volají po pozornosti. Bez čeho bych se ovšem na výstavě dozajista obešla (a pravděpodobně nebudu sama) je cyklus Chyby Jany Bernartové, který jsem za poslední půlrok (rok?) viděla v různých obměnách vystavený už několikrát a mé antipatie k němu se pouze a jenom prohlubují. Škoda.

Za Dubem

Není obraz jako obraz.

V relativně mladé galerii Kvalitář už nějaký ten týden vystavuje Petr Dub. Jeho specifické uchopení obrazu je něco, co nemusí sednout každému, v rámci poznání jiného přístupů k malířství a jeho přesahům do jiných forem tvorby ale rozhodně stojí za návštěvu. Rehabilitace v podmínkách mimosoudního vyrovnání spotřebitelských sporů je k vidění do 12. 5. 2013, času je tedy dost.

A jde se dál

Od nábojnic z 68' k digitálnímu tisku let současných. Pár desítek let tvorby v životě jednoho umělce, kterému je letos 80 let.

V galerii Topičův salon probíhá do 5. 4. 2013 výstava vybraných děl multižánrového umělce Eduarda Ovčáčka. Kurátorsky jsou pod ní podepsaní Ludvík Ševeček a Ilona Víchová. Téměř každý návštěvník si během návštěvy musí přijít na své, Ovčáčkův záběr je totiž opravdu veliký.

Čím starší práce, tím větší naléhavost zobrazovaného - alespoň mně to tak připadá. Něco bujícího nenápadně pod povrchem. Čím novější práce, tím větší hravost a barevnost. Lehkost bytí, které se jen tu a tam mírně komplikuje. V každém z vystavovaného jsem si našla něco, co mě oslovilo, co mi dokázalo předat svůj " příběh". S malou výjimkou - digitální tisky. Ať jsem se dívala, jak chtěla, cítila jsem se jimi podvedena. Že se tváří na víc, než jsou, že své vady na kráse schovávají za moderní umělý věk, že... Zkrátka, digitální print mi v tomto případě opravdu nesedl. V jiném prostředí a v jiných souvislostech bych mu u Ovčáčka možná dala ještě jednu šanci.

Dolby Malba

Dolby Malba je název výstavy Jiřího Černického v galerii Dvorak Sec, která je k vidění do 24. 3. 2013.

Kost v Dlouhé

...Ona už tam tedy visí nějaký ten pátek, ale to víte, já ji zaregistrovala až teď. Autorem Jiří David.

Více např. tady.

6 způsobů dramatizace obrazu

6 různých podání dramatizace obrazu 6 rozdílnými autory Aneb Motýlí efekt? v Rudolfinu do 10. 3. 2013.

Kurátor Petr Vaňous moc dobře věděl, co dělá, když se rozhodl dát dohromady díla Martina Gerboce, Jiřího Petrboka, Daniela Pitína, Adama Štecha, Vladimíra Vély a Lubomíra Typlta. Výstava je to totiž skvělá! Hned v prvním sále, po pravé ruce, prostoru dominuje rozměrné plátno Vladimíra Vély, které už dává tušit, že tahle výstava nebude "jen tak". S nádechem přitažlivého dramatického neznáma povzbuzuje návštěvníka k očekávání gradace a hned v dalším sále nezklame a nabízí jí víc než vrchovatě. Sál od sálu je každý naprosto jiný a přesto mezi sebou navazují smysluplný dialog. Zatímco jeden prožívá napětí v naprosté tichosti, která přidává slabším povahám na nejistotě, druhý se s ničím nepáře a svým "křikem" zneklidní i ty nejotrlejší...